Vyrůstal jsem v 90. letech, v době, kdy obrazovky našich televizorů plnily seriály jako Beverly Hills 90210, Merlose Place, Krok za krokem, nebo Pobřežní hlídka (tu jsem fakt miloval). Ten život, ty příběhy, ti lidé v amerických seriálech se mi líbili. Bylo to takový jiný a to bylo na tom asi to hezký. Vzpomínám si, že jsem tehdy snil o tom, že až budu velkej, budu žít v krásnym domě v Los Angeles, no to se nepovedlo, ale nevadí. Když už jsem byl dospělý, tak televizní seriály vystřídal Instagram a záplava krásných fotek mimo jiné z USA. Už jsem sice nesnil o životě v Americe, ale touha se tam podívat zůstala. 

V roce 2018 to poprvé přišlo, New York, rád na něj vzpomínám, ale o něm tento článek nebude. Chci psát o cestě, která šla daleko více za plněním dětského snu, za spoustou pěkných fotek a také za velkou životní událostí. Píšu proto, abych zaznamenal svoje vzpomínky a pro vás, kteří náhodou narazíte na můj blog, přidám praktické informace a rady, kdybyste chtěli podniknout něco podobného. Držte se, americká cesta snů právě začíná i když tento příběh sepisuji v letadle na cestě zpět 🙂

Den 1.

Ráno jsem se probudil půl hodiny před tím, než měl zazvonit budík a nemohl jsem dospat, čekal jsem to, mám to tak vždy. Probudil jsem tedy svojí ženu, provedli jsme nezbytné ranní rituály a vyrazili objednaným taxikem na letiště. Jako první nás čekal let do Amsterdamu (1,5 hodiny), kde  jsme přestoupili na let do Los Angeles (10,5 hodin). Let je nuda, znáte to, člověk se snaží usnout, nebo se nějak zabavit a ono to moc nejde. Je skvělé, když letadlo konečně dosedne a pustí vás ven. Tím to ale v Americe bohužel nekončí, protože jako cizinci musíme projít imigrační procedurou a na tu se čeká fronta. Navíc jak jsme zjistili, každé letiště v USA to má trochu jinak, takže člověk neví jaký bude následovat postup. V L.A. jdeme nejdříve k automatickému kiosku, který nás vyfotí, sejme otisky, vytiskne jakýsi kupón se kterým jdeme na imigrační pohovor. A teď jsme čekali…už to byla necelá hodina a stále jsme čekali. Po hodině ve frontě se na nás dostala řada a úspěšně jsme vstoupili na území USA 🙂 

Už z Česka jsme měli rezervované auto, protože bez auta to v Americe nejde, autobusy a vlaky tam nejezdí jako u nás, takže bez auta je člověk namydlenej. Naše auto jsme měli vyzvednout přímo na letišti, teda skoro…vyzvedl nás shuttle autopůjčovny (kyvadlová doprava) a dovezl na místo přejímky vozu. V našem případě to byla společnost Budget. V autopůjčovně jsme dostali pořadový lístek a zase jsme čekali. Když na nás konečně došla řada, tak jsme zase čekali frontu uvnitř, je to trochu blázinec, čekání ve frontě na frontu:) Nakonec jsme se ale dostali k zaměstnanci autopůjčovny a mohli jsme konečně vyřídit auto. Ten pán nás trochu překvapil, jednak tím, že nelze zaplatit platební kartou Revolut (geniální platební karta se kterou člověk ušetří díky skvělému kurzu několik tisíc) a také že základní pojištění nepokrývá všechny škody. Takže jsem vytáhl svoji běžnou platební kartu, která má výhodný kurz leda tak pro banku a sjednali jsme full pojištění vozu. (základní pojistka je něco jako lepší povinné ručení u nás a to se mi zdálo jako riskantní) Auto nás tedy vyšlo o 10.000 Kč víc, než byla uvedená cena při rezervaci na webu! Nakonec přišla i dobrá zpráva, Revolutkou půjde zaplatit, první platba je jen něco jako depozit, tedy blokace částky, která se uvolní a konečná platba se provede až při vrácení vozu a to už půjde kartou Revolut. Po všech těch smlouvách a podpisech jsme konečně šli na parkoviště pro auto. Měli jsem rezervovaný  “Ford EDGE or similar”, což znamená, že pokud nebude k dispozici Ford EDGE, dostaneme něco jiného ve stejné kategorii. No na parkovišti stál krásný Chevrolet Equinox! Velké americké SUV, samozřejmě v automatu a s tempomatem, paráda. Tak naložit kufry, seřídit zrcátka, nastavit navigaci a jedem.

Po dlouhém letu to chce nejdříve odpočinek a tak jsme měli rezervovaný na první noc motel v Anaheimu, ten je mnohem levnější než samotné L.A. (tam jsme měli plánovaný pobyt úplně na konec) a přitom je jen 34min od letiště. No 34 minut, tady nastal první zádrhel. Doteď nevím jestli jsem někde špatně zahnul, ale navigace najednou ukazovala, že pojedeme něco přes hodinu. Ta první jízda po L.A. bylo fakt peklo, zácpy, jiný značky, jiný předpisy a k tomu ta únava a navigace – Sygic, na kterou se moc nedá spolehnout! Silnice tady má sedm proudů v jednom směru a dostat se úplně vlevo, nebo úplně vpravo přes 7 pruhů (protože někdy je výjezd vpravo a někdy je vlevo) je v tom hustém provozu fakt adrenalinový zážitek. Navíc je povoleno předjíždět zleva i zprava, takže člověk musí být fakt ve střehu než si zvykne. No po té hodině hrůzy jsme v pořádku dojeli na místo (vytroubili mě jen dvakrát), šli se ubytovat a protože už jsem neměl vůbec chuť ani sílu řídit, zašli jsme pro jídlo do Mekáče přes ulici. S plným žaludkem a přáním, aby druhý den byl klidnější jsme šli spát.

Den 2.

Ach ten jetlag, budili jsme se ještě v noci, snažili se usnout, ale nešlo to. Využili jsme toho a alespoň vyjeli brzo ráno abychom se vyhnuli se silnému provozu. Náš první cíl byl národní park Joshua Tree v Californii, na který jsem se hodně těšil. Nejdříve jsme ale zajeli na snídani (zase Mekáč) a potom do Walmartu nakoupit nějaké zásoby jídla a vody na cestu. 

Tak vyrážíme…cesta už byla klidnější, už jsem i vstřebal místní dopravní značky, takže jsem věděl, jak rychle můžu jezdit a hlavně ze 7 pruhů v jednom směru se postupně stávaly 4, 3, 2 a ta jízda byla rázem fakt klidná, plynulá a radostná. Musím uznat že se v Americe dálky jezdí fakt parádně, na začátku člověk nastaví na tempomatu 65mph a brzdí skoro až před cílem. V Česku mě řízení na velké vzdálenosti absolutně nebaví, unavuje a nepřipadám si na českých silnicích bezpečně. V USA to je naopak, baví mě to, jízda není únavná – silnice jsou v perfektním stavu, řidiči opatrní, ohleduplní a ctí zákony a předpisy. A to naše autíčko bylo strašně pohodlný, hmmm Chevy mi bude doma chybět.

Prvním místem, kam jsme mířili v Joshua Tree, bylo návštěvnické centrum. Tady jsme museli koupit Annual Pass, což je vstupenka do všech národních parků, platí pro auto a celou posádku, stojí 80$ a dost se nám na dalších cestách vyplatil. Dali jsme si lehkou svačinu a vydali se přímo do parku. Už u vjezdu se Annual Pass vyplatil, park ranger nám dal mapu na cestu a poslal nás speciálním pruhem, čímž jsme vyhnuli čekání v koloně aut. V parku se dá objet víceméně všechno vlastním autem, zdatnější turisté se mohou vydat na pěší tůry, ale to my nejsme, možná kdyby nebylo takové vedro, ale Joshua Tree je tak trochu poušť, takže jsme byli rádi za klimatizované vozítko. Navíc jsem v letadle asi trochu nastydl, takže se mi moc nechtělo chodit.

Z Joshua Tree jsme se přesunuli dlouhýma, širokýma cestama do městečka 29 Palms, kde jsme měli nocleh v hotelu. Musím říct, tady bylo vedro ještě větší než v parku, ale klimatizace je v amerických hotelích standard.

Den 3.

Hned po snídani v hotelu jsme vyrazili do supermarketu, který je hned vedle, nakoupit zase nějaké dobroty na cestu, bonbony na můj kašel, který se moc nezlepšoval a hlavně chladící box, nebo spíš polystyrenovou bednu, která udrží chladné potraviny a pití studené celý den. Našli jsme úplně okleštěnou variantu za 3$, byla to fakt jen polystyrenová bedna s víkem, ale svůj účel to plnilo, vše bylo studené ještě na konci dne. Ten den byl hodně dlouhý, jeli jsme z 29 Palms přes poušť Mojave až do Las Vegas – 193 mil. 

Cesta to byla ale krásná, zajímavá, málo zatáček, málo aut, taková pohodička, že si poprvé sedla za volant Chevyho i Míša (v Česku moc neřídí) a já poprvé vypustil dron na průzkum terénu z výšky. V národních parcích se létat nesmí, tak jsem mohl jen sem tam po cestě. Ale konkrétně tady bylo takové vedro, že jsem to vydržel sotva 5 minut a utíkal jsem zpět do klimatizovaného vozu. 

Čím dál se více jsme se blížili Vegas, doprava houstla a ze dvou pruhů byly 3, 4, 5, 6 a zase to byl ten blázinec, ale už jsem z toho nebyl tak na větvi jako první den v L.A. Bez problémů jsme našli hotel Trump, on se nedá přehlédnout a šli se ubytovat. Bylo to jak z amerického filmu, před vchodem nám obsluha sebrala auto a odvezli ho zaparkovat, jen ty kufry jsme si táhli sami 🙂 Ten hotel byl luxusní, fakt krása a ten výhled z pokoje….

A teď se konečně dostávám k té významné životní události, není to jen tak že jsme byli ve Vegas a luxusní hotel jsme neměli proto, že nevíme co s penězi. Další den nás totiž čekala svatba! Konkrétně naše svatba. Chtěli jsme ji mít bez stresu a českých zvyklostí, které ani jeden nemáme rádi, takže Vegas byla jasná volba. Všechno co se týče svatby jsme měli rezervované předem z Čech, jen bylo potřeba v Las Vegas zajít na řekněme svatební úřad a zajistit si povolení ke svatbě. Paní úřednice podle pasů zkontroluje, že nejsme nijak příbuzní, vystaví nám povolení a zaplatíme poplatek 77$, to je vše. Jelikož se nám moc nechtělo vyrážet autem do ulic Las Vegas, protože jsme nevěděli jak je to s parkováním, objednali jsme si Uber a jeli na úřad. Paní která nás vezla nám říkala, že máme štěstí, že je ve Vegas docela příjemná teplota (38 stupňů), obvykle prý bývá tepleji :)) 

Když jsme vyřídili papíry na svatbu, čekalo mě to, co miluje každej chlap, nákupy, moje nastávající chtěla jít do fashion outletu, pánové dovedete si představit to nadšení? Měl jsem za sebou skoro 200 mil za volantem, bylo vedro na padnutí a stále jsem měl jetlag, takže jsem byl unavenej, ale šel jsem bez keců – skoro :))

Jakmile jsme všechno nakoupili a vyřídili, chtěli jsme volat Uber a zjistili jsme, že bez připojení k internetu to vlastně nepůjde. Takže následovalo hledání free wifi v ulicích Las Vegas…Nakonec se zadařilo a dojeli jsme na hotel. 

Uff to byl dlouhý den když na to tak vzpomínám.

Den 4.

Čtvrtý den byl dnem svatebním. Byl jsem z toho docela nervozní, ne kvůli tomu, že se žením, ale z toho všeho kolem jsem měl trochu stres, nebo asi spíš trému, nevěděl jsem jak bude obřad v Americe probíhat, co všechno budu muset přednášet v angličtině a tak podobně. Takže jsem si přežehlil košili a dal si na kuráž džus se slivovicí i když normálně alkohol skoro nepiju. Na svatbu do kaple Mon Bel Ami jsme jeli Uberem, už když jsme šli ve svatebním oblečení hotelem k autu, hodně lidí nám gratulovalo, Amíci to dost prožívají. 

Do kaple se musí chodit na čas, ani ne brzo a ani pozdě, mají tam jednu svatbu za druhou. Stejně jsme přišli trochu dříve, posadili nás do čekárny, byla to taková malá šatna, tam s námi dohodli detaily. Náš svědek, nějakej Steve, nám přinesl kytky, pořád se snažil vtipkovat a asi čtyřikrát mi pochválil oblečení, říkal jsem si že ještě jednou a zkusím mu ho prodat :)) Přišla se představit i reverendka, to je osoba, která vede obřad, byla to taková mladá sympatická holka, řekla nám co přesně se bude dít dál.

Přesně ve 12:00 to začalo a za 6minut bylo všem:) Ale bylo to hezký. Řekli jsme si po americku ano – “I do” a ještě větu “with this ring I marry you”, potom polibek, společné zapálení svíčky a to bylo vše.

Po svatbě nám už jen velkolepě promítli fotky a dostali jsme malé obálky na peníze pro reverendku a fotografa. Zaplatili jsme, objednali Uber a vyrazili se převléknout na hotel a z hotelu rovnou na svatební hostninu, na hamburger od Gordona Ramsayho, jo i tady jsme čekali frontu, tentokrát na volné místo. Večer jsme si dali pěší prohlídku stripu v Las Vegas, to je ulice a vlastně to nejznámější a jediné zajímavé místo ve Vegas. 

I tohle byl dlouhý den, ale asi poslední tak intenzivně nabitý zážitky. 

Den 5.

Po snídani jsme vyrazili na Hooverovu přehradu, kterou jsme jen tak rychle prohlédli, protože nás čekala hodně dlouhá cesta na Grand Canyon (245 mil).  Přehrada je obrovská, u vjezdu se dělá bezpečnostní prohlídka, kdy musíte stáhnout všechna okénka v autě a oni se podívají jestli nevezete třeba zbraně. Nejzajímavější pohled na přehradu byl z dálnice, když jsme přijížděli, z výšky bylo vidět jak je veliká. Když jsme se pokochali, nabrali jsme směr Arizona a Grand Canyon, to byla opravdu dlouhá cesta, ale ty cesty jsou v Americe dlouhé všechny, na mapě se to zdá jako kousek a ono je to třeba 300km, je to úplně jiné než když si plánujete cestu někde v Česku. Jeli jsme celý den, prakticky bez zastávky a do cíle jsme dorazili celkem pozdě odpoledne. Stálo to za to, Grand Canyon je opravdu hodně unikátní místo, je tam několik vyhlídek, na některé můžete dojet vlastním autem, ale na ty lepší jen pěšky nebo parkovým busem. Musím říct, že výhled ze všech vyhlídek kam jede bus je podobný, liší se spíš množstvím turistů :)) Moc jsem nechápal proč je někde hlava na hlavě a jinde není nikdo. 

Grand Canyon jsme prohlédli taky vcelku rychle, pokud tam člověk nechce jít na nějakou tůru, tak není důvod se tam dlouho zdržet a nás ještě čekala hodinová cesta do Flagstaffu na hotel…ten jsme našli až na druhý pokus. Mohou se v jednom městě jmenovat dva hotely stejně? Ano mohou 🙂

Den 6.

Ráno jsme to vzali přes Walmart, kvůli doplnění zásob, na 130 mil vzdálenou podkovu – Horseshoe Bend. Krásné místo na řece Colorado, ale tak profláknuté, že tam tam bylo hodně obtížné si udělat fotku bez lidí. Moc nás to nenadchlo a dlouho jsme se nezdrželi a vyrazili na druhý cíl – Monument Valley. Tady jsme díky navigaci udělali obrovskou zajížďku do indiánské rezervace Navajo Mountains v Utahu, kde na konci té strašně dlouhé cesty končila silnice, takže nezbylo nic jiného než se vrátit, matně si vzpomínám, že jsme si zajeli nějakých 200 mil a to je opravdu hodně. Když jedete v Česku a špatně odbočíte, většinou máte několik variant, jak se dostat rychle zpět na správnou cestu. V Americe znamená špatné odbočení zajížďku na několik hodin. Do Monument Valley jsme se tedy dostali až k večeru, ušetřili jsme tím 20$ za vstup, protože už bylo zavřeno, ale alespoň jsme si prohlédli místo, kde ve filmu běžel Forrest Gump 🙂 No a po tom všem ježdění po Utahu nás čekalo ještě 90 mil do Monticella, kde jsme měli Motel. Tam jsme dorazili těsně po setmění.

Dlouhé to bylo řízení ten den…

Den 7.

Jeli jsme do národních Parků Canyonlands a Arches, ty parky mi trochu splývají byly podobné, jen si vzpomínám, že v Canyonlands bylo téměř pusto, zatímco v Arches bylo celkem narváno. Ani mě nenapadá žádná zajímavost, která se stala. Nejzajímavější bylo město Moab, kde jsme nocovali a to tím, že tam bylo nezvykle draho, nejspíš právě díky parku Arches, který je v těsné blízkosti.

Den 8.

Po snídani cesta do národního parku Capitol Reef, který jsme tedy snad jen projeli téměř bez zastavení. Parky v Utahu jsou do jisté míry dost podobné a když už po třetí vidíte červené skály, tak už vás to tolik nenadchne. Další zastávkou byl Bryce Park, respektive Bryce Canyon. V Utahu mě víc než parky a canyony nadchly ty cesty po něm. Je snad nejrozmanitější ze všech států kde jsme byli a příroda se vám doslova mění pod koly jak jedete. Tu jsou červené skály a najednou se se hory mění a začínají se zelenat. Právě taková byla cesta na hotel do Cedar City.

Den 9.

Z Cedar City jsme jeli do národního parku Zion a už po cestě bylo vidět, že tam nebudeme sami. A nebyli jsme. Parkoviště praskala ve švech!  Byl to blázinec. Zion je krásný a díky tomu nejspíš velice oblíbený. Jen jsme ho tak v rychlosti projeli parkovým shuttlem (jinak to ani nejde) a pokračovali dále. Stejně nás čekala další hodně dlouhá cesta až do Amargosa Valley v Nevadě, kde jsem viděl asi nejhezčí západ slunce v životě.

Den 10.

Cesta do Death Valley, čekalo nás horko, pusto, sucho. I přes to obrovské vedro, které bylo v tu chvíli, kdy jsme tam byli pouhých 44 stupňů celsia ve stínu, se mi to místo líbilo. Bylo to něco jiného, než jsme zatím viděli a ta pustá a vyprahlá poušť je vlastně takové dobrodružství. Říkal jsem si, teď nám kleknout auto, tak máme asi problém 🙂 Na takovém místě vážně člověk ocení, že se může schovat do klimatizovaného vozu. Z Death Valley jsme již nabrali směr Californie, konkrétně městečko Bishop.

Den 11.

V tento den jsme měli naplánovanou cestu přes Yossemitský národní park, ale paní na recepci den před tím v Bishopu nám řekla, že je cesta přes park ještě zavřená kvůli sněhu (v červenci?) a že musíme vyrazit brzo ráno, protože mezi 10-11h tam pár aut pouští. Kdyby nás tam nepustili, znamenalo by to pro nás obrovskou objížďku kolem parku, abychom se dostali do San Francisca. Měli jsme kliku, otevření cesty přes park bylo na web parku oznámeno právě na to ráno, které jsme tam jeli. Uf! V pohodě jsme tedy projeli, nějaké náznaky sněhu byly vidět, ale silnice byla naprosto čistá a suchá. Yossemite je bohužel také hodně masová záležitost, takže kromě toho, že v klikatých serpentinách strávíte na cestě za krásným výhledem pár hodin, ještě se dá očekávat třeba hodinka v koloně před parkovištěm, to se stalo i nám. Ale stálo to za to! Je to krása. Z Yossemite jsme se vydali přespat do městečka Tracey, na mapě to vypadalo že to je kousek, ale byl to opět kus cesty. 🙂

Den 12-13.

Tak zase do civilizace. Z Tracey už to byl opravdu malý kousek do San Francisca a já věděl, že si na dva dny odpočinu od řízení. Nevím čím v SF začít, bylo toho hodně, napíšu hlavní myšlenky, které mě napadají…V San Franciscu je zima i v létě, hodně fouká. Je tam hodně divných lidí, bezdomovci, podivíni. Je tam opravdu hodně turistů. Občas je tam semafor, který má jen červené světlo, to buď svítí, nebo bliká…neptejte se mě, co je pokyn k jízdě a co k zastavení. Jezdí tam mhd, jejíž systém zastávek a spojů je opravdu těžký k pochopení, celodenní jízdenka stojí 12$. Na všech mostech v SF se platí mýto. Dá se chodit i pěšky, ale všechno je strašně, ale fakt strašně daleko a často do obrovského kopce. V SF je spousta krásných uliček a domků. 

Den 14.

Už to začíná být taková pohodička, možná víc ukáží fotky než abych o tom psal. Jeli jsme ze San Francisca podél pobřeží, přes Monterey, Pebble Beach, Big Sur, San Simeon až do městečka Attascadero.

Den 15.

Cenu za nejnarvanější park získává Sequoia, to byl opravdu masakr. Nejspíš za to mohlo to, že byl pátek a den před tím měla Amerika Den nezávislosti. Nebylo kde zaparkovat, všude byly davy lidí, obrovské fronty na shuttle, takže jsme oželeli  atrakce jako Tunnel Log, nebo General Sherman tree, otočili to a raději se jeli koupat do jezera Lake Kaweah, které jsme objevili cestou. A byla to dobrá volba, krásně čistá a teplá voda s úžasným výhledem. Tím bych mohl tento den zakončit, ale ještě se stala jedna zajímavost. Večer jsme jeli přespat do města Hanford. V pizzérii jsme si koupili pizzu s sebou a když jsme se vraceli do hotelu, říkáme si že jsme nějak rozhoupali schody chůzí. V tu chvíli na nás volá ind od naproti “shaking”, vůbec jsem nevěděl co tím myslí. Po chvíli jsem si vzpomněl, že den před tím bylo hlášeno v Californii zemětřesení a že se nejspíš opakuje. Bylo to tak, otřesy o síle 7.1, naštěstí pár set mil od nás, ale cítili jsme je také. Zajímavý pocit. Do 5 minut bylo po všem a šli jsme spát.

Den 16.

Cesta z Hanford do Pismo Beach, opravdu pěkný místo, líbilo se mi víc než Santa Barbara i Santa Monica, které budou následovat.

Den 17.

Cesta z Pismo Beach, přes Santa Barbaru do Ventury. Tohle byly spíše takové zastávky na dlouhé cestě do Los Angeles, aby se ta vzdálenost trochu rozložila. Za zmínku stojí, že jsme si šli na parkovišti v Barbaře koupit lístek na hodinové parkování a když nás nějaká starší paní viděla u automatu, řekla nám že má parkování koupené na celý den, ale že už odjíždí a dala nám svůj lístek. Hmm to by se v Česku asi nestalo. 

Den 18, 19, 20.

Z Ventury už jsme nabrali směr Malibu, Santa Monica a Los Angeles. V Malibu jsme prošli několik pláží, zajeli na vyhlídku Point Dume, v Santa Monice jsme navštívili slavný Santa Monica Pier a pokračovali do L.A., respektive do Hermosa Beach, kde jsme bydleli. Co říct o Los Angeles? Hlavní myšlenky…je to obrovské město, cesta z jednoho konce na druhý trvá po dálnici jako cesta Praha – Brno, ty zácpy jsou podobný. Dálnice má 7 pruhů v jednom směru, ale moc rychle se po ní nejede. Každý kdo do L.A. přijede chce vidět nápis Hollywood, chodník slávy a Venice Beach, soudím dle koncentrace turistů. Beverly Hills je fakt pěkné místo k žití. 

V Los Angeles jsme se jeden den pohybovali autem, jezdilo se mi tam dobře, parkování bylo také bez problémů, zaparkovali jsme všude, ale samozřejmě to vždy nebylo zdarma. Všude bylo na rozdíl od San Franciska těch parkovacích možností hodně. V Beverly Hills jsme například parkovali v obchoďáku za 1$ na hodinu a potom na ulici zcela zdarma. 

Druhý den jsme si půjčili kolo s tím, že projedeme celé pobřeží z Hermosa Beach až do Venice a zpět, je to přece jen 13 mil tam a 13 mil zpět. Ty údaje v mílích evropana prostě dokáží zmást. Zkrátka, zadek mě bolí ještě teď! Celkem to bylo nějakých 46 kilometrů na plážovém kole…na tohle nikdy nezapomenu! Viděli jsme díky tomu všechny pláže v L.A. a ta v Hermose je rozhodně nejhezčí a myslím že i nejbezpečnější, žádní bezdomovci, žádná pochybná individua. Výletem na kole to pro nás vlastně končilo 🙁

Den 21.

Nezbylo nic jiného než zabalit kufry, tentokrát už napořád, vrátit našeho Chevyho, který nás parádně povozil a se slzou v oku se vrátit do reality. Bylo to krásných a nezapomenutelných 21 dnů, byla to cesta snů!

Amerika je skvělá, krásná, někdy taky bláznivá a nepochopitelná. Na silnicích nechybí cedule které vám říkají, že si máte sundat sluneční brýle před vjezdem do tunelu, nebo že máte nahlásit opilé řidiče, ale značení k turistickým atrakcím není, nebo je špatné. Největší slabinou je jídlo, můžete si vybrat hlavně mezi fast foodem a fast foodem. Američané milují klimatizace, všude se klimatizuje na 18 stupňů, až jsem z toho nastydl a skoro celou cestu jsem měl kašel. V každém případě jsem rád, že jsem zažil Ameriku, snad to nebylo naposled.

Nakonec ještě shrnutí celé cesty:

Počet najetých mil: 3632 = 5845 km

Navštívené státy: California, Nevada, Arizona, Utah

Časový posun: – 9 hodin, – 8 hodin (Utah)

Závěrečné hodnocení: Úžasné 🙂

UPDATE: Dostříhal jsem také video z celé cesty 🙂

Pokud se vám článek líbil, nezapomeňte mě sledovat také na Instagramu.

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (4 votes, average: 4,50 out of 5)
Loading...
Napsat komentář